Inovativní tvorba od Elio Lumen

Elio Lumen spojuje křesťanskou symboliku se současným minimalismem. Maluje střídmé, ručně malované obrazy o tom, co člověka nese: naději, důvěře, loučení a novém začátku. Jeho díla vznikají akrylem a špachtlí/paletovým nožem, v matných neutrálních tónech a s jemnými zlatými akcenty. Opakující se symboly – světelná šachta, klidná voda, ochraňující pastýř, tichá holubice, věnec, otevřená cesta – jsou vykládány současným způsobem: dost abstraktně, aby ponechaly prostor, dost jasně, aby se dotkly nitra. Haptický povrch a vědomé používání prázdného místa vytvářejí okamžiky pozorné přítomnosti: obrazy, které uzemňují, těší a dělají důvěru hmatatelnou.

Jak to všechno začalo?

„Dlouho jsem nasvěcoval divadelní scény. Po jedné zkoušce zůstalo v hledišti zhasnuto a jen úzký paprsek světla dopadal na prázdnou plochu – najednou jsem v tom uviděl cestu, jakési „dál“. Krátce nato zemřel přítel. Uvědomil jsem si, jak moc lidé potřebují obrazy, které tiše říkají: „Zvládneš to. Jde se dál.“ Z této směsi světla, ticha a loučení vznikly moje první obrazy.”

Proč umělecké jméno „Elio Lumen”?

„„Elio” zní jako slunce, „Lumen” jako světlo. Právě o to mi jde: ne o postavy, které mají něco „dokazovat“, ale o světlo jako směr. Když pruh jasu rozdělí plochu, když se voda uklidní nebo úzký tvar věnce soustředí pohled, vzniká prostor pro naději bez velkých slov.”

Proč křesťanský obrazový jazyk – a přesto moderní?

„Mnoho symbolů v sobě neseme, i když nechodíme do kostela: cestu, vodu, věnec, holubici, pastýře, prázdný hrob. Používám je v redukované podobě – jako univerzální znamení útěchy, nového začátku a sounáležitosti. Nezajímá mě tolik historie, ale přítomnost: co mi teď pomáhá dýchat a jít dál? Proto se vyhýbám patosu a vyprávím klidem, plochou a světlem.”

Čím se tvoje díla liší od klasických kostelních obrazů?

„Bez ilustrační doslovnosti, bez zlatého lesku jako okázalosti, bez přeplácanosti. Pracuji s matnými neutrálními tóny, prázdným prostorem, hrubými stopami špachtle a velmi cíleným zlatem – spíše jako tichým akcentem. Obrazy nemají ovládat, ale doprovázet. Fungují jako krátká, dobrá věta: jasná, klidná, nosná.”

Co mají obrazy vyvolat?

„Krátký, dobrý okamžik během dne. Jeden pohled, jeden nádech, kousek důvěry. Pokud někdo řekne: „Zase můžu spát“, „Vedl jsem ten rozhovor“, „Věřím, že to dobře dopadne“ – pak obraz splnil to, kvůli čemu jsem ho namaloval.”